Služebník Hospodinův: 1. Výraz s. H. Cebed JHVH)] znamenal původně každého ctitele Hospodinova na rozdíl od ctitele Bálova [2Kgs 10:23, kde jsou tak přeloženy v obou případech odvozeniny od kořene 6bd = sloužiti], tedy toho, kdo uznává Hospodina za svého Pána [1Sam 3:9 ; 1Sam 12:19; Ezra 5:11; Ps 27:9 ; Ps 69:18]. Mnohá hebr. vlastní jména skrývala v sobě tento výraz, např. *Abdiáš [= s. H.], *Abdiel [= služebník Boží] právě tak jako vlastní jména ctitelů jiných božstev, např. *Ebed-Melech [= služebník božstva Melech] nebo fénická a nabatejská jména Abd-Melkart, Abd-Ešmun, Abd-Manát apod., jež člověka spojovala s božstvy Melkartem, Ešmunem a Manátem. Někdy ovšem výraz s. H. měl specifický význam, když označoval proroky [2Kgs 9:7; Jer 7:25; Amos 3:7], kněze a levity [Ps 134:1] nebo význačné osobnosti náboženského života jako Abrahama [Gen 26:24], Izáka a Izraele [Exod 32:13], Jákoba [Ezek 28:25 ; Ezek 37:25], Mojžíše [Exod 14:31; Num 12:7n; Deut 34:5; Josh 1:13 , Josh 1:15; Ps 105:26], Jozuu [Josh 24:29], Kálefa [Num 14:24], Joba [Job 1:8 ; Job 2:3], Davida [2Sam 3:18 ; 2Sam 7:20 ; 2Sam 24:10; Ps 89:4 , Ps 89:21; Isa 37:35; Ezek 34:23], Eliakima [Isa 22:20], Zorobábela [Hag 2:24] a postavu, která má jméno *Výstřelek [Zech 3:8]. N.

2. Zvláštního významu nabývá výraz s. H. u Iz 40-55. Na některých místech jde snad o personifikaci Izraele, jenž má být nástrojem a svědkem Hospodinovým mezi národy [např. Isa 41:1n , Isa 41:8n ; Isa 42:19 ; Isa 44:21 ; Isa 45:4 ; Isa 48:20 ; Isa 49:3; sr. Ps 136:22; Jer 30:10], na jiných však jde buď o určitou malou skupinu nebo o jednotlivce [např. Isa 50:1 On]. Z jednotlivců židovští vykladači měli na mysli zvl. Jeremiáše, Zorobábela, Joiachina, Kyra aj. Mimořádnou pozornost čtenářů bible i učených vykladačů zaujaly tzv. písně s-a H-ova. Jde hlavně o čtyři [Isa 42:1 - Isa 42:4 ; Isa 49:1 - Isa 49:6 ; Isa 50:4 - Isa 50:9 ; Isa 52:13 - Isa 52:53, 12], podle jiných o sedm písní [vedle jmenovaných ještě Isa 42:5 - Isa 42:7 ; Isa 49:7 ; Isa 49:8 - Isa 49:9a], o nichž mezi badateli není jednoty, pokud se týče otázek, zda jsou původem předexilní nebo exilní [zdá se, že teprve v exilu byly tyto zpěvy historizovány tak, že některé z nich bylo možno vztahovati na Judu, jiné na Kyra], zda pojednávají o jedné a téže postavě či o několika, zda jde o perzonifikovanou skupinu [např. Izraele nebo ideálního Izraele nebo o zbožné jádro Izraele v exilu] nebo o jednotlivce dějinného [vedle výše jmenovaných se myslí také na Izaiáše, Zorobábela, Eleazara Makkabejského, Mojžíše] či »ideálního«, tj. o zvláštní typ mesiášský. Také není jasné, zda jde o písně pohřební či jinak kultické. Zdá se, že tyto otázky budou sotva kdy uspokojivě rozřešeny, také proto, že hebr. text je na nejdůležitějších místech porušen [hebr. text se podstatně liší od řecké LXX], ale vážky se kloní k názoru, že jde o »ideální postavu« mesiášskou.

Hlavní věcí je obsah těchto písní, jež jsou zarámovány do úvah a proroctví o postavení a úkolu Izraele mezi národy. Izrael byl ponížen, bylo jím pohrdáno, a přece byl lidem Božím, jemuž byl svěřen Boží Zákon a zvláštní poslání. Izrael je trpitelem, ale Bůh ho povolal, aby svou tichostí a poslušnou trpělivostí, svou spravedlností a Zákonem byl světlem národů a utvrditelem smlouvy s Bohem [Isa 42:6]. S. H. v Isa 49:1 - Isa 49:7 popisuje, jak jej Hospodin povolal za služebníka, nejen k pozdvižení pokolení Jákobových, nýbrž i ke spáse všech končin země, ačkoliv si jej doposud národové oškliví [Isa 49:7]. Plně spoléhá na Hospodina a jeho pomoc [Isa 49:4 ; Isa 50:7nn]; od něho denně přijímá pokyny. Trpí, ale věří, že jeho odpůrci »jako roucho zvetšejí«; ti, kteří »zaněcují oheň« proti němu, budou poznamenáni Hospodinovou rukou [Isa 50:11]. V poslední písni je s. H. popisován jako trpitel a pohrdaný vyvrženec, který svým poslušným sebeobětováním a tichým a dobrovolným snášením utrpení a obecných následků hříchů, ač sám je bez hříchu, přivádí lid, s nímž se ztotožňuje, ke spasitelnému pokání. Jeho utrpení až do potupné smrti bylo Boží vůlí; Bůh sám nakonec dá svému umučenému služebníku, jenž v poslušnosti a naprosté důvěře všecko snášel, dlouhověkost a mnohé símě, jež uskuteční Boží plány [Isa 53:4 - Isa 53:6 , Isa 53:12].

Úhrnem tedy postava s-a H-ova – ať už má být obrazným vyjádřením poslání Izraele jako celku anebo [pravděpodobněji] prorockou zvěstí mesiášského vykupitele – přináší některé pozoruhodné rysy, které v ostatku SZ nelze takto zřetelně rozeznat. Předně a hlavně to, že ponížení a utrpení S-a není pouhé neštěstí, s nímž by se bylo nutno jen dodatečně a nerad smířit, nýbrž že je naplněním jeho vlastního poslání, zakotveného v úradku Hospodinově. S. H. je tu proto, aby trpěl, jeho cesta je cesta poslušnosti a zároveň naplnění spasitelného plánu Božího. Za druhé se tento plán neomezuje jen na Izraele, nýbrž je určen všem národům [42,6; 49,6; sr. »mnohé« 53,11-12]. Konečně je zde při nejmenším naznačeno, že s. trpí za ostatní lidi a k jejich dobru [53,4-6], že tedy jeho utrpení má povahu zástupnou.

3. V starověkém židovstvu nebyly písně o S-u H-ovu odlišovány od celku knihy Iz a nebylo tu ani snahy o jednotné pojetí této postavy; každé místo bylo vykládáno osamoceně. Nadto je třeba pamatovat, že doklady o názorech židovských učitelů nz doby byly právě v této věci do velké míry zapomenuty nebo zakryty a zkresleny protikřesťanskou polemickou tendencí pozdějších generací. Přesto lze zjistiti, že v palestinském židovstvu doby nz byly hlavní oddíly o S-u H-ovu, [Iz 42; 49; 53] zpravidla vztahovány na očekávaného Mesiáše. Zdá se, že ponížení a utrpení v těchto oddílech uváděné bývá někdy spojováno se zvláštní mesiášskou postavou, s Mesiášem synem Josefovým [z pokolení Efrajimova] na rozdíl od slavného a kralujícího Mesiáše syna Davidova. Jindy takového rozlišení není. Mesiášovo ponížení je tu chápáno jako přechodný stupeň na cestě ke královské slávě. V apokalypse Enochově, jejíž rozhodující prostřední část pochází jistě z předkřesťanské doby, je Mesiáš ztotožňován se *Synem člověka, ale také stále označován titulem Vyvolený, někdy také Spravedlivý, což je patrně ohlas Isa 42:1 a 53,11. To je potvrzeno také jinými ohlasy služebnických písní v knize Enochově; na př. En 48,4 je Syn člověka označován za »světlo národů«, sr. Isa 42:6 ; Isa 49:6. Je tu tedy naznačeno ztotožnění postav Mesiáše, Syna člověka a S-a H-ova, což má velký význam pro nz, zejména Ježíšovu christologii. Zajímavé je pojetí Iz 53 v targumu [aramejském překladu nebo spíše parafrázi SZ]: je v něm výslovně řečeno, že s. H. je Mesiáš, ale přitom jsou všechny trpitelské rysy nesmírně volným a násilným překladem obráceny v pravý opak, ve vyjádření S-ova triumfu. Písemné zachycení targumu, dříve uchováváného jen ústně, pochází teprve z 5. stol. po Kr. Lze tedy důvodně předpokládat, že ono zakrytí trpitelských rysů bylo podmíněno protikřesťanskou polemikou. Přitom se však stále setrvává na mesiášském pojetí S-a, což je dokladem, jak pevně bylo toto pojetí zakotveno v židovstvu, navazujícím na palestinskou tradici.

V diasporním [helénském] židovstvu lze však pozorovat odchylnou tendenci. Postava s-a H-ova tam byla pojímána spíše kolektivně, jako ztělesnění nebo obraz trpícího Izraele nebo ponižovaných spravedlivých. Stopy toho lze zjistiti už v překladu LXX, kde se na př. Isa 42:1 objevují jména Jákob a Izrael. Důležité je, že slovo 'ebed je v těchto písních v LXX jen třikrát [Isa 48:20 ; Isa 49:3 , Isa 49:5] přeloženo řeckým dulos [služebník, otrok], kdežto všude jinde slovem pais, které původně znamená dítě, chlapec, syn, a teprve druhotně se stává zmirňujícím [eufemistickým] označením služebníka [otroka]. To umožňuje, že už v apokryfní knize Moudrosti 2,13-20, je osočovaný spravedlivý označován názvem pais Kyriú, přičemž se vědomě používá jeho dvojznačnosti [služebník i syn Páně]. Jeho utrpení jsou tu líčena v barvách aspoň částečně převzatých z izaiášovských písní o S-u: je to další doklad toho, že s. H. byl v helénském židovstvu chápán jako představitel nebo obraz spravedlivých, tedy kolektivně. S.

4. NZ navazuje na mesiášské pojetí postavy S-a H-ova a používá těchto izaiášovských písní ke zvěsti i k bohosloveckým úvahám o utrpení Ježíše Krista. Jen částečně a spíše teprve v pozdějších stupních se to děje výslovnými a obšírnějšími citáty. Hlavní z těchto christologicky použitých citátů jsou: Matt 8:17 [Isa 53:4]; Matt 12:18 - Matt 12:21 [Isa 42:1 - Isa 42:4]; Luke 22:37 [Isa 53:12]; John 12:38 [Isa 53:1]; Acts 8:32 [Isa 53:7];Rom 5:21 [Isa 52:15]; 1Pet 2:21 - 1Pet 2:25 [Iz 53]. Důležitější, protože zřetelněji zakotveno v nejstarším křesťanském podání, je to, že v řečech Petrových ve Sk [3,13.26; 4,27.30] je Ježíš označen jako pais Boží. Kraličtí tu překládají »Syn«, ale při nejmenším stejně oprávněné by bylo překládati Služebník, neboť tu jistě jde o nepřímý citát ze služebnických písní Iz. Ještě významnější je, že staré zvěstné formule, líčení evangelií o utrpení Ježíšově i některá slova Ježíšova jsou někdy formulována v pojmech a obratech, které jsou určeny nebo aspoň zabarveny motivy izaiášovského S-a. Tak obrat: [Kristus] byl vydán... [Bůh jej vydal...] Mark 14:21; Rom 4:25 ; Rom 8:32 naráží na Isa 53:6 , Isa 53:12 podle LXX, velký christologický hymnus Phil 2:6 - Phil 2:11 mluví o Kristu jako o poslušném s-u, slovo o mzdě na vykoupení 1Tim 2:6 se vztahuje na Isa 53:10 - Isa 53:12. Líčení utrpení Ježíšova je přímo prosyceno ohlasy služebnických písní, nejvýrazněji v evangeliu Mk, které vůbec používá SZ narážkami a jakoby anonymními slovními výpůjčkami spíše než výslovnými citáty. Zatčení Ježíše jako zločince Mark 14:48 je naplněním slov o započtení mezi nepravé Isa 53:12 [výslovně citováno Luke 22:37], jeho mlčení [Mark 14:61 a paralely] je zdůrazněno pro svou shodu s Isa 53:7, potupení Ježíšovo je Mark 14:65 líčeno slovy upomínajícími na Isa 50:6. Snad i setník pod křížem je uveden jako představitel těch pohanských národů, o nichž je Isa 52:15 řečeno, že užasnou při pohledu na trpícího S-a, a přitom porozumějí tomu, o čem dříve neslýchali. I v ostatních částech evangelijního podání jsou zřetelné ohlasy postavy S-a. Hlas při křtu [a při proměnění na hoře, Mark 1:11 ; Mark 9:7 a paralely] není pouze [jestliže je vůbec!] citátem z Ps 2:7, nýbrž daleko spíše z Isa 42:1. Stačí »služebník« přeložit pais a »vyvolený« nahradit takřka synonymním »milovaný«, aby shoda byla docela zřetelná. Také slova Ježíše samého bývají zabarvena motivy Služebníka. Zejména to platí o předpovědích budoucího trpění: ponížení [za nic položení] Mark 9:12, dání v ruce lidské Mark 9:31 ; Mark 10:33, vydání duše na vykoupení za mnohé Mark 10:45 upomínají pravděpodobně záměrně na obraty z Izaiáše. Nejzřetelnější je to u slov při *Večeři Páně [Mark 14:24 a par.]; vylévání [krve] je nejspíše citátem z Isa 53:12 [vylití duše podle Kral] právě tak jako slovo »mnozí« [Isa 53:11 - Isa 53:12; sr. Mark 10:45; Heb 9:28], myšlenka zástupnosti, ve slovu při kalichu jasně vyslovená, má základní význam v celé kapitole Iz 53. Ježíš ovšem nutnost trpěti přičítá *Synu člověka [Mark 8:31 ; Mark 9:12 , Mark 9:31 ; Mark 10:33 , Mark 10:45], nikoli Služebníku. Pravděpodobně proto, že u něho bylo již dovršeno splynutí postavy Mesiáše, Syna člověka a Služebníka, připravené už apokalypsou Enochovou, takže mohl přívlastky v SZ přikládané Služebníku bez rozpaků přičítat Synu člověka, který tvořil jakousi osu jeho christologie.

V pozdějších stupních nz písemnictví bývají citáty ze služebnických písní výslovnější, ale méně závažně spjaty s christologickou zvěstí. Tak i Rom 10:16 cituje Isa 53:1 a Rom 15:21 Isa 52:15 spíše na doklad universálního misijního závazku než na podepření vlastní christologie. Závažnější význam má christologický výklad 1Pet 2:21 - 1Pet 2:25, čerpající z řady veršů Iz 53. Spisy janovské používají služebnických motivů podobně jako synoptikové. Ve snímání hříchů John 1:29; 1John 3:5 lze vidět narážku na Isa 53:12, pokládání duše John 10:11 - John 10:17 upomíná na Isa 53:10. Jeremiáš vyslovil dokonce zajímavou domněnku, že i pojem Beránka Božího [John 1:29 , John 1:36] spočívá na dvojvýznamnosti aramejského taljď [= 1. beránek, 2. chlapec, služebník], a že se jím tedy má naznačiti, že Ježíš jest pro svou zástupnou oběť izaiášovským S-em.

Postava tohoto Služebníka je tedy jedním ze základních kořenů celé nz christologie. Snad právě kořenem nejstarším a nejpůvodnějším. K tomu ukazuje pozorování, že v pozdějších vrstvách nz mizí označení Ježíše jako pais Kyriú [theú] [podobně jako titul Syn člověka], a drží se nejdéle v některých starožitných zvěstných nebo liturgických formulích [Sk 3 a 4; Didaché 9,2; 10,2.3.7; Martyrium Polycarpi 14,1-3; 20,3; 1Klem 59, 3-4]. Je pravděpodobné, že proroctví o S-ovi ve spojení s pojmem Syna člověka poskytlo Ježíšovi a nejstarší církvi myšlenkové nástroje k pochopení a vyjádření toho, že utrpení Ježíšovo je zakotveno v plánu Božím, je projevem jeho laskavé vůle a vede k spasitelnému konci, jinak řečeno, že Ježíš je Mesiášem nikoli přesto, nýbrž právě proto, že trpěl. Pro pozdější rozvoj christologie ovšem pojem S-a nevyjadřoval dosti zřetelně a silně oslavení Ježíše Krista vzkříšením a povýšením na pravici Boží.Proto byl tento pojem zatlačen zejména pojmem Syn [Boží]; mostem k tomu byla dvojznačnost řeckého pais [služebník i syn]. Přitom však nz zvěst je ovládána ústředním poznáním, že oslavený Kristus je totožný s poníženým, zavrženým, trpícím Ježíšem a že právě jeho kříž je středem jeho vykupitelského díla. Toto poznání bylo natrvalo vyjadřováno pojmy a představami vycházejícími z prorocké zvěsti o trpícím S-u H-ově.